Prolog...

Právě jsem vypadla z pasťáku. Jo, byla jsem tady zavřená asi 3 roky. Prý jsem zmlátila týpka do bezvědomí. To je pravda. Ale bylo to v sebeobraně a právě tohle jsem nebyla schopná nikomu vysvětlit. Bezpečnostní kamery prý mluví jinak. Jednoduše mám pověst šíleného děcka, které útočí bez varování. Taková blbost. To že mě pustili, neznamená, že budu mít perfektní zbytek života. Musím být pod dohledem, a můj milý bratříček, policajt, se nabídl, že za mě vezme zodpovědnost. A tak mě díky jeho vyššímu postavení (není to jenom pochůzkář, to se musí nechat) zařídil něco jako nápravný program bez mříží. Tak trochu se cítím, jako Mahoney z policejní akademie. Jednoduše nemám na výběr. Buď budu pomáhat bratrovi na oddělení, nebo půjdu zpátky. Upřímně, raději budu štvát Mika, než vychovatele... Mimochodem jmenuji se Viki.