Je to se mnou vážný

A to jako fakt jo. Vážně jsem nečekala, že jsem na tom až tak blbě... Ale popořádku, ať víte o, co jde. Vždycky jsem věděla, že tohle není jenom obyčejné štítění se. Byl to strach. Ale normální strach, kdy uteču z  místnosti a v tom lepším případě se za pár minut odvážím jít si alespoň pro to nejnutnější do toho pokoje. V tom horším prostě počkám, až se ukáže někdo, kdo ho zabije.
Jenže dneska ráno to bylo jiný. Hodně jiný. Myslím, že jsem ještě pořád v šoku. Ve stínu je 30 stupňů a mě je zima! Zpátky na začátek. Nad ránem se proberu a vedle mě na  zdi byl ten zmetek. Byl obrovský a ne jenom díky strachu. Nakonec ho viděla i moje slepá babička, a ta je na tom s očima fakt blbě. Vyskočila jsem z postele a objevila se pouhou myšlenkou na druhé straně pokoje. Vypadalo to, že leze za skříň, takže bych byla v relativním bezpečí. Jenže on vylezl a pokračoval v cestě. Směr dveře. Natáhla jsem se na postel pro mobil a odvážila jsem se doslova proletět pryč z pokoje a zavřít za sebou dveře. To už jsem byla ve stavu, kdy jsem nebyla schopná mluvit, klepala jsem se a byla jsem jednoduše v prd-li. Myslím, že kdybych bydlela v New Orleans, tak si řeknu, že mě chce někdo pomocí voodoo zabít. Během setiny vteřiny mě začalo bít srdce tak rychle, že nešlo ani počítat jednotlivé tepy. A moje průdušky byli... no... jsem astmatik, to myslím vysvětluje hodně. A v tom jsem si uvědomila, že můj záchranný sprej je ve stolku. V pokojíku! V tom mém "psycho-šoku" nebo jak to nazvat, mě volala mamka. Musela jsem se hodně snažit, aby mně alespoň krapet rozuměla. Vydedukovala, že mě "něco" vyplašilo. Jenom řekla to slovo, napjaly se mě všechny svaly a moje hysterická nálada se vracela. Ještě teď je mi z toho blbě, když si vzpomenu, co se dělo kolem šesté hodiny ranní. Nakonec za mě udělala rozhodnutí a řekla, že mám jít za babi. Všechno jí musela říct mamka, já jsem nebyla schopná. Takže mě z pokojíku hodila aspoň oblečení - musela jsem do obchodu. S tím, že na toho zmetka prostě budu muset počkat, až dojde mamka z práce. Babi ho viděla (hurá!! Strach nemá velké oči, opravdu byl obrovský), zabila a pak s ním šla za mnou do obýváku. Okamžitě jsem začala znovu bláznit, ať s tím jde ode mě pryč a prakticky jsem ji místo poděkování, vyhnala.
Obchod by mohl počkat, jenže mému psovi (holce) došli granule, takže jsem jí musela jít něco koupit. Ale v pyžamu to jaksi nešlo. Díky strachu jsem ji málem nechala o hladu! Teď mám PC v obýváku, sice tu není tak dobrý signál, ale v pokojíku být nehodlám.

Teď mě napadlo, kde budu asi spát. Nebo spíš, jaký ten spánek asi bude... Ještě teď jsem totálně v háji, vycukaná z toho, že mě na krku zalechtají vlasy. Vážně jsem nečekala, že jsem na tom až tak blbě. Vždycky jsem se jich bála, ale tohle není obyčejný strach. Myslím, že je na čase to vážně řešit. Teď jsem měla nechat o hladu psa, co se stane, až budu mít děti? Chci se toho zbavit, měla bych někam zajít. Dokonce to slovo arachnida nedokážu ani normálně napsat. A zkuste mi někdo říct, že to vycukání přejde, že jsem se jenom polekala. Sestra se jednou zavřela do mé skříně a vybafla na mě. A nebojím se do té skříně jít. V pokojíku to už není asi deset hodin a mezi dveřmi zaváhám pokaždé, když tam musím jít. A to nemluvím o tom, jít k posteli, která je vedle stěny, na které byl. A to tam mám spát? Bojím se. Chci se toho zbavit. Něco mi říká, že léčení fobie nebude levnější, než léčení chřipky... Ale jestli to zajde až tak daleko, že by mě měli někam zavřít - fajn. Sice  nejsem blázen, neplavu v prázdném bazénu, ani nic podobného, ale když mě to bude moct pomoct, tak se to prostě bude muset z jednoho ne velkého platu utáhnout.

Nikdy jsem nechápala lidi, kteří se bojí psů, protože psiska jednoduše miluju, ale dneska mě došlo, jak se asi cítí vedle čivavy. Stejně jako já dneska ráno. Lidi neví, jak se ten člověk cítí, akorát mu to věří. Možná je dobře, že neví, co přesně my "poseroutci" prožíváme. I když některým posměváčkům bych to možná přála.