2) První den v práci

Ráno jsem byla vzhůru dřív, než jsem plánovala. Nevadí. Po pořádné sprše sedím v obýváku, ovladač v ruce. Každých pět vteřin přepnu na další program. Proč v sedm hodin ráno nikde nic nejde? V ledničce jsem vyhrabala něco, z čeho se dá udělat snídaně. Opravdu si s Mikem musím promluvit. Mám hodinu čas, tak bych mohla skočit do obchodu. Potřebuju prachy, takže se bráchou uvidím dřív, než jsem plánovala. Alespoň to bude vypadat tak, že jsem celá žhavá do práce.  Obleču se, vlasy svážu do copu a dám se na odchod. U dveří se zarazím. Ještě mobil. Odběhnu do pokoje, vezmu z postele mobil a jdu dolů. Dole je snad tisíc lidí. Tedy tisíc policajtů. Hned u schodů, naproti hlavním dveřím mě zastaví jakási ženská. Otočím se na ni a usměju se, abych působila slušným dojmem. "Ty budeš Viki, mám pravdu?" Kývnu. "Jsem Alex. Mám na práci především papírování."  "Aha. Takže třídit poštu nebudu?" Snažím se navázat rozhovor, nejspíš úspěšně. Alex se usměje. Vypadá trhle. Ale dospěle trhle, ne jako já, jako puberťák. "Poštu třídit nebudeš, neboj. Ale je dost možný, že se s kopou papírů také čas od času projdeš. Řekl ti Mike, co tady budeš dělat?" "Ne, ale popravdě právě teď bych šla nejraději nakoupit." Alex se otočí a vrazí mi do ruky papír. Zase. "Mik ti tady nechal seznam, co všechno máš koupit. A také peníze." Výborně, takže myslel na to, že budu mít nejspíš hlad. Bod pro důvtip. "Tak jo... ehm..." začnu koktat překvapením. "Jenom si skočím nahoru pro batoh a... kde je tady vlastně obchod?" Cítím se trochu trapně, ale v této části města jsem nikdy nebyla. "Tak si skoč pro batoh a já ti pak vysvětlím cestu, dobře?" Přikývnu a za chvilku se vracím s batohem na zádech a prknem pod paží. Alex to díky Bohu nekomentuje a podrobně mi vysvětlí cestu. Není to zase tak daleko. Vezmu si peníze a seznam a za chvilku jsem na cestě do obchodu. V obchodě se cítím ještě trapněji. Motám se tam s vozíkem, jako káča v čepici. Nakonec se úspěšně dostanu k pokladně. Když přijedu zpátky na oddělení, Alex nikde nevidím. Vydám se zpátky do bytu, abych uklidila nákup. Potom seběhnu zpátky dolů. Zrovna potkám Mika. "Viki, takže ses úspěšně vrátila z obchodu." Vypadá potěšeně, měla bych ho co nejdřív naštvat. "Jo, ale máš tam dluh. Nevyšli mi peníze, ale ta prodavačka říkala, že tě zná. Tak že to můžu doplatit příště." Mikovi rázem zvadnul úsměv. Neudržím se a vyprsknu smíchy. "Haha." Ušklíbne se a pak říká: "Pojď se mnou." Následuju ho kamsi pryč jako pejsek svého pána. Najednou se ocitnu v kanceláři. Sedí tam celkem šikovný týpek a cosi čmárá do papírů. Když přijdeme, zdvihne hlavu od stolu.

"Ahoj." Řekne přátelsky. Bože, ten má úžasný hlas! Celý je úžasný! Mik mi zamává rukou před očima. "To je Dan, Viki. Můj parťák." Jenom mávnu rukou, nejsem schopná slov. Jak může někdo tak sladký dělat s někým, jako Mik? To nechápu. "Už to máš dodělaný?" ptá se brácha Dana. Ten přikývne a podává mi ten papír. "Alex už znáš, mám pravdu?" "Hm." Vyloudím ze sebe. Tak jí to prosím přines. A pak nám dones kafé. Pro mě s mlékem bez cukru." Snažila jsem se vnímat, co říká a ne jak to říká. Ten chlap je perfektní. Vezmu papír a uháním k Alex. Když k ní přijdu, předám jí papír a chystám se otočit k automatu na kafé. "Takže jsi zpátky z obchodu, vidím."
"Jo. Bodlo to, trochu se projet." Přecházím k automatu a automaticky volím kávu s mlékem bez cukru. Alex se zasměje. "Zdá se, že jsi už poznala Dana."
"Cože?"
"Jenom Dan si dává tuhle kombinaci."
"Aha."
"A co na něj říkáš? Není to kus?"
"Jo." Říkám nesměle. Myslím, že se začínám červenat.
"Nedělej si naděje. Ten není pro tebe. Vlastně není pro žádnou babu." Podívám se na ni tázavým pohledem. " Je to gay." Řekne, jakoby nic. Myslím, že jsem se právě přestala červenat. "No, co naděláme." Usměju se na ni a pokračuju: "Asi bych měla přinést to kafé dřív, než vychladne."  Vezmu dva kelímky s kávou a jdu. Když klukům přinesu kofeinový nápoj, je v kanceláři nějaká holka. Vypadá to, že právě skončila školu. Mik mi hned řekne, ať jí jdu pomoct do laboratoře. Co mi zbývá, jdu. Po cestě do suterénu se snažím navázat kontakt. "Takže půjdeme porovnávat otisky, nebo tak něco?"
"Ne. To už je hotovo. Ale budeme porovnávat písmo."
"Hm. To zní záživně." Říkám víc znuděně, než jsem chtěla.
"Jsem Niki. Mik nás nepředstavil, tak ať víš, komu to vlastně budeš pomáhat." Přikývnu. Laboratoř je fakt perfektní místo. Hodně počítačů, hodně přístrojů, hodně všeho. Niki mi ukáže, co budeme dělat, a potom si každá vezme asi půlku různých papírů. Každá stojí u jednoho toho přístroje a porovnáváme. U takové namáhavé práce se dá pojíst, vypít asi litr kávy a pořád žádné výsledky. Prostě hodně zábavný. Za chvilku se začnu nudit a zajímám se o všechno, co najdu. Mimo jiné zbraně. Niki zbraním rozumí fakt dobře. Teda na můj vkus – já jim nerozumím vůbec. Vysvětlí mi, na co se která zbraň používá, jak se se kterou zbraní zachází. Celkem zajímavé. "Máte tady střelnici, nebo něco takového?" v hlavě se mi rodí nápad. "Máme, ale se mnou si nezastřílíš. Tam můžeš jít s někým, kdo má zbroják. A ten já nemám."
"Děláš se zbraněmi a nemáš povolení s nimi zacházet?"
"Povolení s nimi zacházet mám, ale nesmím s nimi střílet. Ani na střelnici."
"Proč? Špatná muška?" u té otázky se usměju.
"Nejsi jediná, kdo udělal průser." Podívám se na ni a mám na jazyku se zeptat, co přesně má na mysli. V tom se ozve zvuk z přístroje Niki, který oznamuje, že našel shodu. Seberu papír a jdu ho zanést Mikovi. A Danovi. Pak se jdeme najíst. Obědy tady mají dobré. Lepší, než v pasťáku. Zbytek dne probíhá ve stejném duchu. S papírem sem, s papírem tam. Hned za Alex, hned za Niki. Popravdě jsem myslela, že na kriminálce bude větší sranda. Nějaké zatýkání, výslechy a tak. Kolem třetí si mě Mik zavolá. Vyhrabe z peněženky dvě kila. "O pěti ať jsi doma. A nepřeraz se na tom prkně." S úsměvem mi dá peníze společně se dvěma hodinami volna. Konečně! Můžu jít ven! Už jsem myslela, že to neskončí. A ještě mám kapesný.
Jako poslušné děvče jsem o pěti zase na stanici. Alex mě hned zaúkoluje, s čím sice nesouhlasím, ale netroufám si odporovat. Co kdybych zítra neměla ani ty dvě hodiny? Naštěstí mám jenom zanést flashku Niki. U Niki je to fajn. Když přijdu do laborky, je tam i Mik s Danem. Niki poděkuje za fleshku a Mik mi oznamuje, že můžu jít nahoru a moje práce dneska končí. Takže zítra ve stejnou dobu. Super, pustím písničky, a zalezu si do postele. Ještě předtím ale skočím do sprchy.