Wolf-girl | 3) Můj první neoficiální případ

Po pár týdnech, co pomáhám na oddělení, znám celé patro, jako své boty. Stejně tak dobře znám i laboratoř, kde jsem pokaždé, když mě někdo nemůže najít. A to je často. Nejsem zrovna vzorný pracant, já vím, ale pokaždé se můžu vymluvit, že Niki potřebovala s něčím pomoct. Niki je naštěstí můj dobrý komplic, takže mě vždy podrží. Jednou sedím také v laboratoři, když se přiřítí Alex. "Viki, kde zase jsi? Teď musím místo tebe běhat já." Snaží se být přísná, ale myslí to ve srandě. Vlastně myslím, že přísná ani neumí být. Také mě jednou už kryla, když jsem si jela pro nanuk. Ale musela jsem vzít i jí, ab byla výmluva prokazatelná. Alex vrazila Niki do ruky kus papíru. "Mik vzkazuje, že to pospíchá. Všeho nechej a dělej na tomto. Jo a Viki, pár hodin tady asi nebude, tak se snaž dělat bordel nenápadně, dobře?" Spiklenecky na mě mrkne, a už pádí na centrálu. Niki se dá do práce a já se rozhodnu zůstat, abych zjistila, co je tak neodkladné. "Wow!" řeknu spíš překvapeně a už se mně v hlavě rodí nápad. Niki nic neříká, ale její pohled "o-nic-se-nesnaž" mluví za vše.  Nabídnu se, že výsledku odnesu Danovi sama. Je to přeci moje práce. Po cestě se ještě stavím pro kafé, ať tam nepřijdu s prázdnýma rukama. Vejdu do kanceláře, Dan sedí na svém místě, jako vždy. Před něho na stůl položím výsledky a vedle papíru kafé. "S mlékem bez cukru." Dan se na mě podívá podezíravým pohledem. "Pozor na nevyžádanou kávu."  Usměju se, jak nejlíp nevině to dokážu. Neskočil na to.
"Tak co po mě chceš, Viki?"
"Jenom jednu otázku. Co provedl?"
"Kdo?"
"Ten kluk."
"Který?"
"Ten kterého jste sebrali. Je to kluk, vím to. Podívej se do papírů."
"Viki, neměl bych ti nic říkat. Znáš pravidla."
"Ale no tak, Dany, Mik tady není. A neprásknu tě."
"Proč to chceš vědět?"
"Ze zvědavosti. Ještě jste nesebrali nikoho, kvůli němu by musela Niki nechat práce. A on je navíc ještě kluk. Není dospělý, takže to musí být něco vážného." Dan tázavě zdvihne obočí. "Jenom moje domněnka." Rychle dodám, ať je jasno. Zdá se, že to se mnou vzdal. "Pokus o vraždu. Do ničeho se nenamoč, nebo Mik nezabije jenom tebe." Trochu v šoku kývnu a odploužím se ke dveřím. Tam se zastavím a otočím zpátky k Danovi. "Ještě se nepřiznal, že ne?" nečekám na jeho odpověď a pokračuju: "Mohla bych vám pomoct. Nech mě s ním promluvit."
"Jasně řekl, že s fízlama mluvit nebude."
"Ale já nejsem fízl, Dane."  Říkám vítězně. "No tak, potřebuju někoho, kdo mě tam pustí. Mohla bych tam jít sama, ale nechci jednat mimo pravidla víc, než je nutné. Hele věřím, že to udělal, párkrát jsem ho viděla, a je schopný všeho. Vím, že to z něho dostanu. Věř mi." Asi to znělo fakt naléhavě, protože Dan souhlasil. Ještě před tím jsem skočila do kantýny pro tatranku a nějakou ochucenou vodu. Bylo skoro poledne, a ten kluk tam seděl od rána. Tak jsem hrála na taktiku "nakrmím tě a ty se přiznáš". Dan ukázal na dveře, ve kterých seděl náš pachatel, a já vešla. Dělala jsem, že se tam spíš plížím, jak vcházím. Zůstal na mě civět. Položila jsem před něj na stůl tatranku a vodu a sedla si naproti něho. Podíval se na svůj oběd a zpátky na mě. Pochybovačně pronesl: "Teď je tady hodný fízl?" Tak tohle mně fakt urazilo! "Nejsem policajt! Můj brácha je policajt! Kdyby věděl, že jsem tady, tak mě asi zabije. Nebo rovnou pošle zpátky."
"Kam zpátky?"
"Do pasťáku."
"Byla jsi v pasťáku?"
"Jo."
"A teď jsi tady?"
"Buď bych byla v pasťáku ještě dva roky, do dospělosti, nebo budu dělat bratrovi a jeho sebrance poskoka. Upřímně, mám tady víc volnosti, jak tam, takže rozhodování bylo lehké."
"Co tady děláš, že máš tolik volnosti?"
"No, od osmi od rána do večera běhám mezi laboratoří, kanceláří a automatem na kávu. Takový poslíček pro všechno. Znáš to. No, a když je se mnou spokojený, tak mám dvě hodiny pro sebe. Je to bratr, takže se mnou moc spokojený zákonitě není."
"To nezní jako volnost."
"A to jsi nezažil polepšovnu druhé třídy."
"Druhé třídy?"
"Tam jsou ti krajně rizikový jedinci, jako já. V první třídě jsou jenom krádeže, špatná školní docházka a tak. Ve druhé nějaké to napadení spoluobčanů, nějaký ten zapálený seník. A ve třetí jsou ti nejhorší. Vlastně jsem ráda, že jsem skončila ve dvojce, původně mě hrozila až ta trojka. A to by mě místo puštění poslali v dospělosti rovnou do basy."
"A co jsi provedla, že ti hrozilo až vězení."
"Dobyla jsem kluka. Do bezvědomí. Nakonec jsem přišla k rozumu a díky litování svého činu mě trest zmírnili, takže jsem skončila asi na tři roky ve dvojce. Díky bohu. Ten režim byl i tak dost přísný, nedokážu si to představit v trojce. Co jsi měl udělat ty, že tu sedíš?"
"To je jedno."
"Hlavně je to nefér. Já jsem ti to řekla. Donesla jsem ti něco k jídlu, riskuju, že mě pošlou zpátky a ty se chováš jak blbec."
"Pokus o vraždu."
"Wow. Nasral tě učitel?"
"Nechtěl jsem. Donutil mě k tomu."
"Kdo? Ten učitel?"
"Ne. Kamarád. Teda bývalý kamarád. Říkal, že jsou to slepé náboje a že se nic nestane. Postavil přede mě nějakého kluka a řekl, ať vystřelím. Vážně jsem nechtěl, ale bál jsem se. Tak jsem to zmáčkl. On pak zdrhl, a padlo to na mě. Jenže jestli ho prásknu, tak si na mě jeho kumpáni počkají. Raději budu ve vězení, než mrtvý."
"Tak to řekni mě. Já k policajtům nepatřím. Ale dělám tady, takže bych mohla zfalšovat pár věcí, poslat anonymní udání, nebo tak něco. Brácha je sice blbec, ale smysl pro spravedlnost má taky. Nebo víš co, nic mi neříkej. Tady máš mobil a napiš mi to do upomínky třeba." Asi to funguje. Bere si mobil a píše mi nějaké jméno. Dokonce si dal záležet na čárkách a háčkách. Teď jenom budu doufat, že nekecal. Vezmu si mobil se jménem, povzbudivě se na něj usměju a vypařím se ze dveří. Jdu přímo do kanceláře k Danovi a čekám, až se tam ukáže. Podám mu mobil, on si opíše jméno a v tom se objeví Mik. "Čau Miku, kde jsi běhal?" nahodím, jako by se nic nedělo, a my se s Danem celou dobu nudili. "Vždyť víš, to a tamto." Otočí se k Danovi: "Něco mě na tom klukovi nesedí. Myslím, že něco tají. Ještě jednou jsem to prověřil a byli tam dva kluci. Lidé viděli dva kluky. Co když máme toho nepravého?" "Miku, ty aby ses někdy spletl?" prohodím ironicky a jdu pro kávu. Sobě. Místo obědu vezmu prkno a jdu se projet. Budu mít tím pádem o hodinu navíc pro sebe. Když se vracím zpátky, zrovna odvádí toho klučinu. Ten na mě jenom kývne a ukáže mi dva prsty. Výborně, takže to asi vypadá, že našli toho druhého. Úsměv mu oplatím a jdu přímo do kanclu. "Takže, se vám už konečně přiznal?" ptám se, jako bych nic nevěděla a dívám se přitom na Mika. Pro jistotu. "Došel nám anonym se jménem toho druhého kluka. Ten se přiznal a nakonec promluvil i ten první."
"To je dobře. Ale proč ho teda odváděli? Moc dobře vím, kde skončí. Tak když byl nevinný, tak proč?"
"Nebyl zas tak nevinný, ale hlavní vinu na tom nesl ten druhý. Ten skončí ve vězení, je už dospělý. A ten první si užije tvých vychovatelek." S úsměvem na rtech přikývnu a jdu se podívat za Niki, jak jinak. Chvilku na to přijde Dan s kafé v ruce. "Cukr plus mléko." Usmívá se a podává mi kelímek. "Díky, Viki. Kdybys z něho nevytáhla to jméno, dopadl by mnohem hůř. Až si příště nebudeme vědět rady, zkusím se za tebe u Mika přimluvit."
"Nesmíš mu to říct, Dany. Pošle mě zpátky. Nechci tam jít. Chtěla jsem jenom pomoct."
"O dnešku mu neřeknu, neboj. Ale v případě nouze ‘co kdy jsme zkusili použít tvoji sestru, Miku‘ to by mohlo jít, nemyslíš?"
"Jo, to by mohl jít. Ale nezvykej si na to, policajtům pomáhat nebudu. Dneska jsem pomohla tomu klukovi, ne vám." Dodávám, aby bylo jasno. "Jasně, Viki, jak si přeješ." Říká Dan s úsměvem a odchází.