Zápis č. 3

Milý deníčku,

dneska jsem byla společně se svými sourozenci poprvé na lovu. Vycházeli jsme už za úsvitu, byla jsem celá nadšená. To vyprchalo hned, jak jsem se dozvěděla, co mám vlastně lovit. Čekala jsem něco velkého, třeba srnu nebo divočáka. Měl to být zajíc. Bylo nám řečeno, že kolik zajíců si obstaráme, tolik  jich můžeme sníst. Když nic neulovíme, budeme mít hlad. V duchu jsem se tomu vysmála. Vždyť jsem včera chytla obrovskou žábu. Se zajícem nebude žádný problém... Připlížila jsem se k zajdovi a čekala, až se o něco přiblíží i on ke mně. Místo toho ale odskákal na druhou stranu. To čekání mě přestalo po chvilce bavit, tak jsem si jednoduše řekla, že ho doženu. Vystartovala jsem z úkrytu, zajíc mě zpozoroval a tryskem valil pryč. Už jsem ho skoro měla, když zaběhl do nory. No, spíš to byla díra, než nora. Byla to tak malinká dírka, že jsem se tam nevměstnala. A tak hluboká, že jsem nemohla dohrabat. Zkusila jsem to znovu, tentokrát jsem se přinutila čekat o něco déle. Ani to nestačilo. Nevím, v čem dělám chybu. Každý už baštil svůj úlovek, jenom já nic. Timi dokonce chytnul hned tři zajíce. Rozhodla jsem se, že si potravu pořídím po svém. Připlížila jsem se k Timimu a když nedával pozor, jednoho zajdu jsem mu jednoduše ukradla. Vlastně jsem mu ho vzala přímo pod nosem. Když to zjistil, začal si ho nárokovat zpět. Ale já si ho obstarala. Nikdo neříkal, že ho musím chytnout ještě živého. Alespoň si to nepamatuji... Timi to nakonec vzdal, protože ví, že se nedám. A kdyby dorážel, tak ho jednoduše kousnu. Určitě bych mu ale neublížila. Konec konců, je dobrý lovec, tak proč toho čas od času nevyužít? A tak jsem si ulovila svoji první kořist.