Wolf-girl | Zápis č. 19

Milý deníčku,

dneska nastal ten velký den. Ještě za úsvitu jsme vyrazili k mé původní smečce. Není zrovna blízko a tak jsme přišli na místo kolem poledne. Během cesty se mladí hráli a dováděli, ale rozhodně se neunavili. Přesně, jak jsem počítala, byli všichni na lovu a nejužší území hlídali jen mladší jedinci. Nebylo jich nijak moc, pouze pět kusů. Nás bylo naproti tomu deset. Ve chvilce, kdy to nejméně čekali, jsme vystartovali a tři jsme přemohli bez jakýchkoliv potíží prakticky hned. Když jsme přemohli zbylé dva, vyřítil se zbytek smečky v čele s Luckem. Smečka nebyla vůbec tak velká, jak jsem čekala. Luck moji smečku úplně zubožil. Vyřítilo se na nás jenom pět kusů! Pustili jsme se do sebe jako hladoví žraloci peroucí se jenom o jednu jedinou rybu. Naše smečka nakonec vyhrála a já jim získala zpátky jedno z nejúrodnějších území. Nedopadli jsme ale bez zranění. Každý udržel několik kousanců, mě Luck kousl do žeber. Nemůžu pořádně dýchat a bolí to, ale vítězné vytí jsem si neodpustila. Luck nakonec se svými poskoky utekl a k nám se přidala jen jedna fenka, která byla březí stejně, jako moje dcerky a já. Přijali jsme ji, protože moc dobře vím, jaké to je být bez smečky zrovna v tomto období. Za několik týdnů se jí narodí štěňata a určitě nedovolím, aby dopadla stejně, jako já.  Když nad tím tak přemýšlím, tak se na podzim smečka rozroste o hodně členů. Není ještě nic jistý, všichni jsme březí teprve krátce a může se stát, že se to někomu nepodaří, ale kdyby ano, tak budeme mít minimálně o 20 členů navíc. A s tím už se pracovat dá. Dneska bude naše teď jedenácti-členná smečka usínat na nejlepším území, které znám.