Příběh vlčice

Jako malá jsem měla skvělé dětství. Spolu s ostatními sourozenci jsme měli hravé dny a žádné problémy. Když jsme povyrostli, učili nás, jak si obstarat potravu a další užitečné věci. Jednoho dne jsem pobíhala po lese a zatoulala se dál, než obvykle. V tom odněkud přiletěla zvláštní věc a zapíchla se mi přímo do stehna. Bolestí se mi zatemnilo před očima. Když prvotní bolest odezněla, snažila jsem se té věci zbavit. Byla ale příliš daleko na to, abych na ni dosáhla.
Z ničeho nic se objevil člověk. Krásně voněl, tak nějak zvláštně. To ale nic neznamenalo. Už nám lidé zabili pár z našich řad. Určitě je to i tento případ. Začala jsem panikařit. Už byl u mě. Chtěla jsem utéct, ale když jsem stoupla na zraněnou nohu, znovu jsem upadla. Zbývalo mě jen čekat, co bude. Sklonil se ke mně a natáhnul ruku k té věci. Já byla strachem dočista paralyzována. "Neboj se" řekl ten člověk. Měl klidný, tichý hlas. Ne, jako ti druzí, kteří křičí a smějí se. Pokračoval: "Nic se ti nestane. Jenom vytáhnu ten šíp." Jeho jemný hlas a příjemná vůně mě uklidňovala. Pomalu jednou rukou zatlačil na mé stehno a druhou rukou chytnul šíp. "Teď to trošku zabolí", usmál se "doufám, že mě za to nekousneš." Ležím na boku a sleduji, co se bude dít. V tom přišla palčivá bolest a šíp byl pryč. Vyskočila jsem na nohy a rychle odpajdala. Ještě jsem se otočila a podívala na něj. Stál tam. Jen tam stál a díval se na mě.
Jen co jsem se dostala ke své smečce, všichni se seběhli. Když ale zjistili, že jsem škaredě zraněná, vyhnali mě. Byla jsem pro ně nepotřebná. Nemohla jsem lovit, ani se starat o mladé. Jednoduše jsem byla zbytečná, jen hladový krk. Slabý článek. Od teď jsem jenom já. Už nemám smečku. Už je to jen jejich smečka. Prvních pár týdnů bylo krušných. Potom se noha uzdravila a mohla jsem lovit. Kvůli silnému hladu mě dělalo problém vyčkávat na tu správnou chvilku. Ale nakonec se podařilo. Žila jsem si svůj osamocený život v samotném brlohu. Lovila jsem zajíce, myši, když se poštěstilo, tak u mě skončila i veverka.

Mládí už mě opouštělo, když jsem ucítila známou vůni. Instinkt mě velel jít po pachu. Stál tam. Stál tam ON i se svou ženou a dcerkou. A nebyli sami. Byl tam také kojot. Sice mladý, ale mohl by jim ublížit. Nastal čas splatit svůj dluh. Dnes zachráním já jeho. A jeho rodinu. Rozběhla jsem se a vší silou skočila na kojota. Začal boj na život a na smrt. Chránila jsem lidskou smečku, jako by byla moje vlastní. Vždyť nebýt toho člověka, dnešního dne bych se nedožila. Kojot mě kousl do stehna, stará rána se ozvala. Nemyslela jsem na bolest, jen na to, jak uchránit svého zachránce. Zakousl se mi i do krku. Myslím, že mi prokousl průdušnici. Nemohla jsem dýchat. Dusila jsem se. Z posledních sil jsem dokončila svůj záměr. Kojot padl k zemi. Byl mrtev.
Nedostatek vzduchu v mých plicích mě položil, můj pohled směřoval k lidské smečce. Rozběhl se ke mně. Dívala jsem se mu do očí. V těch jeho byly vidět slova díků. Pomalu jsem usínala s pocitem splacení dluhu. Poslední, co jsem cítila, byl jeho dotek. A příjemná vůně. Poslední, co jsem slyšela, byla slova, která říkala: "Znal jsem ji."