Zápis č. 6

Milý deníčku,

dneska se uskutečnil můj úplně první lov se smečkou. Šli jsme všichni, jen pár vlků zůstalo doma, aby hlídali. Naši vůdci pro lov, gama-pár,  který má na starosti především obstarávání potravy, zamířili směrem do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Bylo to vzrušující. Ten pocit, že jdu někam do neznáma, abych pro smečku pomohla obstarat oběd, byl úžasný. Jak jsem tak pozorovala přírodu a nasávala, neznáme pachy okolí, objevilo se přede mnou obrovské prostranství plné antilop. Bylo jich tam snad tisíc! No dobře, tisíc asi ne, ale určitě víc, jak nás. Bylo tam pár kusů, které vypadaly slabě. Rozhodli jsme se soustředit se na ně. Který to nakonec bude, se rozhodne, až dojde na věc. Rozdělili jsme se tak, abychom byli schopni naši potenciální oběť obklíčit. Přitom jsme se snažili držet proti větru, abychom se mohli přiblížit co nejblíže. Skoro celé obkličování se dělo v plížení a pomaloučkých pohybech. Nakonec jsme si lehli do pozice "rychlý start" a čekali. A čekali a čekali. Trošku mi to připomnělo můj první hon za zajícem, kdy jsem se nakonec rozhodla vzít úlovek Timimu. Jak jsem tenkrát byla netrpělivá. Ale po té, co jsem se musela krčit u země, aby mě nezabila srna, mě naučilo čekat. A tak jsem tam přikrčená čekala na správnou chvilku. Na jednou se vůdci rozběhli a tryskem se zaměřili na zvíře, které bylo nejblíže k nám. To,  jako by to vycítilo, hnalo se od nich, tedy směrem k nám. Vystartovali jsme i my a začal ten pravý hon. Co hon - štvanice! I když to zvíře vypadalo slabě, museli jsme se do čela vystřídat skoro všichni, než se unavilo. Začali jsme je předbíhat a obkličovat. Antilopa už neměla kam utéct, ale pořád byla schopna kopat. Z mé, stále ještě mladické nerozvážnosti, jsem se na ni vrhla ve chvíli, kdy vykopla. Kopla mě zadní nohou do boku a já odletěla. Hned jsem se ale postavila. Sice to bolelo, ale přeci nezačnu hned fňukat! Jeden ze smečky se dostal dost blízko na to, aby jí mohl skočit po krku. Naštěstí se mu to podařilo a antilopa šla pomalu k zemi. Teď už jenom zbývalo počkat. Zase se čekalo. Už mě i napadlo, že posláním vlka je čekat. A to jsme prý definice svobody. Alespoň pro někoho. Lov dopadl úspěšně, každý se najedl a ještě něco zbylo. Vyhrabali jsme pár jam a zbytek masa zahrabali a označili. Bude se hodit, až nastane čas hladu. Když jsme šli s plnými žaludky domů, uslyšela jsem vytí. Něco mi říkalo, že to bude můj budoucí partner. Vytí se vinulo ze směru, kde je naše sousední smečka. Že by to byl můj vysněný princ? Jeho volání jsem ale neopětovala. Cítím, že ještě nejsem připravená. Nejspíš bych neměla dlouho zahálet, ale dneska se nic víc už nestane. Jakmile jsme přišli domů, lehla jsem si do stínu a jen pozorovala okolí. Ostatně to dělal každý. Jen ti, kteří hlídali, budou muset jít spát s prázdným žaludkem. Příště půjdou na lov určitě oni a doma zůstane někdo z nás. Možná se dobrovolně přihlásím. Zdolat tak rychlé a mrštné zvíře není vůbec jednoduché. Ani ve smečce.