Toníkovo dobrodružství

Toník byl kocourek, který byl zvědavý víc, než je zdrávo. Všechno musel vidět, všady musel být, všeho se musel účastnit. Díky své zvědavosti se nejednou dostal do problému. Už jako kotě chtěl zjistit, co se nachází pod gaučem. Jenže se potom bál vylézt a tak ho musela maminka kočka vytáhnout. Jindy mu bylo záhadou, proč voda z kohoutku někdy teče a někdy ne. Počkal si na tu správnou chvilku a chtěl vodu chytnout. Skončil ve dřezu, promočený do posledního kočičího chloupku. Ještě horší to bylo, když začal chodit ven. Bylo tam plno zajímavých věcí, které musel vyřešit. "Nikam nechoď, drže se u mě." říkávala mu často maminka, ale Toník na to nedbal. Dokonce se rozhodl jít se podívat do boudy, co je to tam za psisko. Pejsek byl ale hodný a jenom ho pořádně vystrašil.  Ten den se Toník od maminky už nehnul ani na krok. Ale další den ho zaujalo úplně něco jiného. Obrovská věc se prohnala kolem dvorku. Zastavila se o kousek dál a Toník, jak už to u něj bývalo zvykem, to musel jít prozkoumat. Mělo to čtyři kola, a zezadu to hodně kouřilo. Bylo to děsivé, ale zajímavé. Nic takového do teď neviděl. Chtěl to prozkoumat z blízka a tak vyskočil na nárazník. V tom se ta věc ale znovu rozjela. Toník zůstal přikrčený na nárazníku, a držel se zuby nehty, aby nespadl. Marně volal maminku, aby mu přišla na pomoc. Byl příliš daleko. Když se auto zastavilo, byla už tma. Toník chtěl jít domů, ale nevěděl kudy. Nevěděl kde je, ani kterým směrem se má vydat. Šel, do směru, kterým přijeli. Najednou přišel do parku. Ze stromu na něj veverka hodila oříšek. Toník se jí zeptal: "Kdo jsi?" veverka se usmála a hodila po něm další oříšek. "Jsem veverka." "A nevidělas moji maminku?"
"Neviděla." Toník posmutněl a šel dál. Přišel k jezírku, kde se ke spánku chystali labutě. "Neviděli jste moji maminku?" zeptal se jich Toník. Labutě k němu otočili své dlouhé krky a odpověděli: "Neviděli." Toník šel dál, až se dostal ven z parku. Ocitl se v lese. Byl ještě temnější, než park. Navíc už byla tma a on se začínal bát. Uviděl zajíčka. "Neviděl jsi moji maminku?" zeptal se zase. "Neviděl." Toník posmrkl: "Ale já mám hlad a je mi zima." Zajíček se jen ušklíbl a odhopkal pryč. Zůstal v tom obrovském lese úplně sám. Už ho boleli nožičky, bál se. Schoulil se pod obrovským stromem a sunul. Když se ráno probudil, kousek od něj se pásla srnka. Toník k ní opatrně přišel. "Nevidělas moji maminku? Mám hlad a chci jít domů." Srnka zdvihla hlavu a chvilku si Toníka prohlížela. Po chvilce řekla: "Neviděla, ale možná vím, kdo ji viděl." V Toníkovi zaplál plamínek naděje. Ihned se vydal směrem, který mu srnka ukázala. Vyšel z lesa a uviděl známou krajinu. Hned za loukou se nacházel malý domeček. Jeho domeček! Tam na něj určitě čeká maminka s plnou miskou dobrého mlíčka! Rozběhl se přes louku, nehleděl na včelky, ani luční kobylky. Všichni mu utíkali z cesty. Tak rychle Toník běžel. Propletl se mezi laťkami dřevěného plotu a zavolal: "Maminko!" Chvilku po tom se z poza rožku přiřítila jeho maminka. "Toníku! Tolik jsem se o tebe bála." Toník jí skočil do náručí. Když se najedl, vyprávěl jí, co všechno zažil. "Ode dneška už se budu držet vždycky u tebe. Už nikdy nepůjdu nikam, kde to neznám." A svůj slib dodržel.