Po pár týdnech, co pomáhám na oddělení, znám celé patro, jako své boty. Stejně tak dobře znám i laboratoř, kde jsem pokaždé, když mě někdo nemůže najít. A to je často. Nejsem zrovna vzorný pracant, já vím, ale pokaždé se můžu vymluvit, že Niki potřebovala s něčím pomoct. Niki je naštěstí můj dobrý komplic, takže mě vždy podrží. Jednou sedím také v laboratoři, když se přiřítí Alex. "Viki, kde zase jsi? Teď musím místo tebe běhat já." Snaží se být přísná, ale myslí to ve srandě. Vlastně myslím, že přísná ani neumí být. Také mě jednou už kryla, když jsem si jela pro nanuk. Ale musela jsem vzít i jí, ab byla výmluva prokazatelná. Alex vrazila Niki do ruky kus papíru. "Mik vzkazuje, že to pospíchá. Všeho nechej a dělej na tomto. Jo a Viki, pár hodin tady asi nebude, tak se snaž dělat bordel nenápadně, dobře?" Spiklenecky na mě mrkne, a už pádí na centrálu. Niki se dá do práce a já se rozhodnu zůstat, abych zjistila, co je tak neodkladné. "Wow!" řeknu spíš překvapeně a už se mně v hlavě rodí nápad. Niki nic neříká, ale její pohled "o-nic-se-nesnaž" mluví za vše.  Nabídnu se, že výsledku odnesu Danovi sama. Je to přeci moje práce.

Ráno jsem byla vzhůru dřív, než jsem plánovala. Nevadí. Po pořádné sprše sedím v obýváku, ovladač v ruce. Každých pět vteřin přepnu na další program. Proč v sedm hodin ráno nikde nic nejde? V ledničce jsem vyhrabala něco, z čeho se dá udělat snídaně. Opravdu si s Mikem musím promluvit. Mám hodinu čas, tak bych mohla skočit do obchodu. Potřebuju prachy, takže se bráchou uvidím dřív, než jsem plánovala. Alespoň to bude vypadat tak, že jsem celá žhavá do práce.  Obleču se, vlasy svážu do copu a dám se na odchod. U dveří se zarazím. Ještě mobil. Odběhnu do pokoje, vezmu z postele mobil a jdu dolů. Dole je snad tisíc lidí. Tedy tisíc policajtů. Hned u schodů, naproti hlavním dveřím mě zastaví jakási ženská. Otočím se na ni a usměju se, abych působila slušným dojmem. "Ty budeš Viki, mám pravdu?" Kývnu. "Jsem Alex. Mám na práci především papírování."  "Aha. Takže třídit poštu nebudu?" Snažím se navázat rozhovor, nejspíš úspěšně. Alex se usměje. Vypadá trhle. Ale dospěle trhle, ne jako já, jako puberťák. "Poštu třídit nebudeš, neboj. Ale je dost možný, že se s kopou papírů také čas od času projdeš. Řekl ti Mike, co tady budeš dělat?" "Ne, ale popravdě právě teď bych šla nejraději nakoupit." Alex se otočí a vrazí mi do ruky papír. Zase. "Mik ti tady nechal seznam, co všechno máš koupit. A také peníze."

Dnes nastal můj velký den. Konečně se podívám mimo mé vězení! Už se nemůžu dočkat. Nemůžu se dočkat, až se přestěhuji z jednoho pasťáku do dalšího. Do "bratrského pasťáku". To je takové vězení, kde vás má pod dohledem NONSTOP buď váš starší bratr, nebo někdo z jeho kolegů. Super! Děs... Sedím na chodbě hned vedle ředitelny. Houpu se na židli a ignoruju poznámky o tom, jak spadnu a rozbiju si hlavu. V tom vyjde vychovatelka – ta nejotravnější ze všech a za ní se objeví Mik. Mik je můj brácha. Je to blbec, ale může mě odtud odvést, takže budu dělat, že ho mám strááášně ráda. Vyskočím ze stoličky: "Miku, tak ráda tě zase vidím!" nahodím falešný úsměv a doufám, že vypadá věrohodně. Přiřítím se Mikovi přímo do otevřené náruče. "Viki, taky tě rád vidím. Tak co zmizíme odtud?" Jeho hlas zní ještě falešněji, než ten můj. Mohl by se alespoň snažit. Alespoň tak malinko, jako já. Ale to bych toho chtěla zrovna po něm moc. Kývnu na souhlas a vracím se ke stoličce pro svoji kabelu. Je pořádně těžká, většinu toho místa zabírají mé brusle. Do druhé ruky chytnu prkno a vleču se zpátky k Mikovi. Konečně vypadnu! Mik mi ze zdvořilosti pomůže s kabelou, na oko se rozloučím se zdejším personálem a pádím za Mikem do auta. Má parádní auto. Jediná vada na kráse je ta, že je to jeho služební auto. Je to policajt, proboha! To mám z vězení sednout rovnou do policejního auta? Také mohl přijet v něčem míň nápadném. Jsem ticho. Nasednu, zapnu si pás a čekám, až bratr otočí klíčkem... Nic se neděje, jenom se tak na mě dívá, jako na ducha. "Vážně jsem rád, že tě vidím, Vik. Bude se ti na oddělení líbit. A nebudeš tam pobíhat jenom tak zadarmo, neboj." Vrhnu na něj svůj nesouhlasný pohled. "Zapomeň na to, že ti budu vařit kafé za minimální mzdu." Mik se usměje v domnění, že jsem se snad snažila o vtip a auto se konečně rozjede.

Právě jsem vypadla z pasťáku. Jo, byla jsem tady zavřená asi 3 roky. Prý jsem zmlátila týpka do bezvědomí. To je pravda. Ale bylo to v sebeobraně a právě tohle jsem nebyla schopná nikomu vysvětlit. Bezpečnostní kamery prý mluví jinak. Jednoduše mám pověst šíleného děcka, které útočí bez varování. Taková blbost. To že mě pustili, neznamená, že budu mít perfektní zbytek života. Musím být pod dohledem, a můj milý bratříček, policajt, se nabídl, že za mě vezme zodpovědnost. A tak mě díky jeho vyššímu postavení (není to jenom pochůzkář, to se musí nechat) zařídil něco jako nápravný program bez mříží. Tak trochu se cítím, jako Mahoney z policejní akademie. Jednoduše nemám na výběr. Buď budu pomáhat bratrovi na oddělení, nebo půjdu zpátky. Upřímně, raději budu štvát Mika, než vychovatele... Mimochodem jmenuji se Viki.